~ ROK 2016 | In my memory
pátek, ledna 06, 2017
Každý rok si říkám, jak ten předchozí byl skvělý, jak jsem si ho užila a přitom se v těch dvanácti měsících ani nijak moc významného nestalo. Jenže za tento rok budu vděčná do konce života. Jestli je nejlepší? Kdepak, takových ještě bude spousta. Rok s šestnáctkou na konci se mi podepsal do života neskutečným způsobem a za těch dvanáct měsíců se mi změnil život. Změnil mě samotnou, tak jak tu teď stojím.
Je to taková už ohraná fráze, kterou však musím použít; "jakoby to bylo včera, co jsem seděla přesně na tomto místě pokoji a přemýšlela, jak to bude dál." Já přímo nechci hned tomto článku vyzradit něco, co si chystám do dalšího článku. Teprve tam se přesně dozvíte, kam jsem touto větou mířila. Dnešní článek bych spíše věnovala menšímu shrnutí tohoto uplynulého roku, tak jak to se mnou šlo od desíti k pěti a zase naopak. Okamžiky, za které jsem neskutečně vděčná, ale i takové, které opakovat nechci.
Leden pro nebyl příliš pěkný. Oslavila jsem své patnáctiny, musela jsem vyřizovat občanku a plno nepodstatných věcí. Na konci ledna jsem přímo za minutu dvanáct jela na lyžák, který tak nějak odstartoval to všechno, čeho mé okolí bylo svědkem. Na lyžáku jsem se dala dohromady s jednou holčinou, které vděčím za mou změnu. Sice se s ní už nebavím - spíše ona se mnou - ale i tak na ty doby vzpomínám v dobrém.
V únoru jsem právě s ní vyrazila do klubu kousek od místa, kde bydlím. Pro mě to bylo něco neuvěřitelného, protože to byla, dá se říct, má první větší akce. Bena Cristovaa jsem si opravdu užila, měla jsem ho téměř na natáhnutí ruky a snad ještě týdny jsem mluvila pořád jen o tom. Tak nějak jsem se začala zajímat o kluky trochu více, najednou jsme se jich už tolik nebála a dokázala jsem s nimi vést rozumný hovor. Avšak stále bych nebyla ta, co napíše nebo osloví první. Předtím jsem se prostě šíleně styděla, ale kamarádka mě vždy dotáhla k jakémukoliv, na kterého jsem si ukázala.
Březen si popravdě moc nepamatuji a když se koukám do vzpomínek na mobilu, nevidím nic převratného. Začalo se trénovat na novou sezonu firesportu s plánem vyšplhat se opět mezi ligovou elitu. S kamarádkou jsem byla neustále někde pryč. Moje jindy introvertní chování se obrátilo a já stále více a více přestávala žít virtuálně a naučila se žít v realitě. Naučila jsem se mluvit s klukama, když oni přišli za mnou. Taky jsem zamířila na velikonoční zábavu, které se pro mě stala téměř tradicí. Častokrát jsme právě s ní seděli na skalách a povídali si o všem. Strašně ráda na to vzpomínám.
No a v dubnu se to všechno najednou začalo obracet a já začala žít život takový, jaký se mi líbil. Patnáctého jsem si napsala přijímačky na gymnázia, které nakonec dopadly skvěle a já o týden později byla přijatá na obě! Padl ze mě veškerý tlak a nápor. V ten den jsem ještě s kamarádkou to šla oslavit na pouť do vedlejší vesnice, kde jsem kromě svých spolužaček potkala i jednoho kamaráda, o kterém ještě uslyšíte. Čarodejnice jsem oslavila ve velkém stylu. Ehm, možná až moc velkém.
Květen - pokud je můj měsíc oblíbený, je to právě květen. Na přelomu dubna a května se stala menší událost mezi vztahy ve třídě a to zapříčinilo něco, co jsem netušila ani do poslední chvíle. Přesně osmého května jsem šla ven s kamarádem. Právě s tím, kterého jsem poznala minulý měsíc a od té doby jsme byli několikrát venku jako parta. Stalo se nečekané a já slepě vstoupila do něčeho, čemu se říká vztah. Téměř jsem tomu nemohla uvěřit, ale něco mi říkalo ať to zkusím. Už je to osm měsíců a já jsem stále s ním. Šťastnější než kdy předtím.
Červen přišel z ničeho nic a první dny tohoto měsíce jsem si užívala se svými spolužáky. Svou třídu jsem bez výjimek milovala, byly jsme prostě dobrý kolektiv. Tři dny v Bílých Karpatech a výlety všude možně. Líp jsme si poslední výlet užít nemohli. Když jsme se vrátili do školy, asi víte, jak to vypadalo. Učit jsme se nechtěli a pravděpodobně na to každý kašlal. Já tedy extrémně a můj plán z pololetí vylepšit si dvě dvojky, padl. Pomalu jsem si uvědomila, že ty lidi už vidět nebudu skoro vůbec a vzpomínala jsem na všechny ty věci, co jsme spolu zažili. Strašně ráda bych ty doby vrátila, jako asi každý.
A přišli prázdniny, po kterých by mě snad ani lidi nepoznali, jakou změnou jsem prošla. Červenec ve znaku závodů a pozávodových zábav. Každý týden jinde, s novými lidmi. To se na vás podepíše. Najednou jsem začala naprosto ztrácet i ty poslední zbytky mého introvertního já. Dospělí mě brali mezi sebe a já si musela zvykat, že mě prostě pomalu tak začínají brát. Nedělalo mi problém se seznámit i s plně neznámými lidmi. Věděla jsem, jak se seznámit a bavit se s nimi. Na zábavách jsem byla za tu, které většinou na ten parket všechny dotáhla. Měla tam svou skupinku lidí a ty bavila. Prostě jsem si to náležitě užívala a začala žít život, který se mi líbil. Možná to byl důvod, proč jsme v tu dobu ztratila svou kamarádku, které jsem jako jediné byla schopná říct cokoliv. Co se dá dělat, takový je život. Jsem neskutečně vděčná, co všechno mě 'naučila'.
V srpnu jsem opravdu veškerý svůj čas chtěla věnovat přítelovi (nebo je moc odvážné říkat mu přítel, když jsem tak mladá?). Byli jsme spolu opravdu skoro pořád. Zajeli jsme si i do Brna, jezdila jsem na výlety. Víkendy jsem však věnovala jenom závodům a tréninkům. Poprvé jsem si také vyzkoušela běh na sto metrů s překážkami a beru to jako zkušenosti do tohoto roku. Abych pravdu řekla, v tento měsíc to se mnou, jak někteří lidi řekli - začalo jít z kopce. A přitom já si myslím, že právě naopak. Začala jsem se často scházet s jednou místní partou mladých kluků a od to pak nebyl pátek, co bych byla večer doma. Následná dovolená, kterou jsem si ale bohužel neužila a tak nějak k ní nemám co říct.
Září, říjen a půl listopadu pro mě bylo peklo. Nemohla jsem si zvyknout na novou školu, mrzely mě špatné známky, které jsem najednou začala dostávat a už jsem se rozhodla, že by byl asi nejlepší přestup. Naštěstí, když jsem se svěřila klukovi, dostala jsem téměř kázání do života a dala jsem gymnáziu ještě šanci. Teď toho nelituji. Ukončili jsme taktéž obě dvě ligy a následně jeli na vyhlášení do Uhřínova na Žďársku. Dopadlo to, jak to dopadlo a myslím si, že mohu být ráda, že mám skvělé holky v týmu a dovezli mě domů. Hasiči žízně - znáte to.
Střední mě opravdu změnila. Já jsem to z počátku neviděla, ale čím více na to lidi upozorňovali, tím více jsem to viděla. Věřte, změní vás to, ať chcete či nikoliv. Nadobro jsem dala sbohem introvertnímu typu. Seznámila jsem se v místě, kde mám školu, se skvělýma holkama, se kterými teď často plánujeme akce. Doma jsem byla maximálně na pár hodin a pak zase jsem zmizela. Bohužel to se táhne dál a proto kdykoliv jsem doma, snažím se využít ten čas i doma.
Já vidím rok 2016 jako symbol změny. Víte, je toho daleko více, co se změnilo, ale nemyslím si, že je dobré o tom mluvit. Mnoho z vás by mě odsoudilo a byla by tvrdá kritika. Já sama o nějakých věcích vím, že nejsou dobré, ale od toho je tu to mládí. Sakra, jak já bych se tak ráda rozepsala o každém měsíci, o každém dni. Bohužel na to není místo. Já doufám, že se vám alespoň trochu četl článek dobře.
0 komentářů