Občas se toho prostě v jeden den seběhne tolik, že nestačíte koukat, co všechno zažijete. Pro mě ten den nastal minulý čtvrtek. Čtvrtky jsou sami o sobě pro mě docela náročné, hlavně z pozice studenta, protože máme od sedmi až do čtyř. To ovšem nebylo jediné, co způsobilo to, že na tento čtvrtek budu vzpomínat, stalo se toho více, na co vzpomínat - a se mnou i pan školník. 

Začneme asi, jak to všechno začalo. V noci ze středy na čtvrtek jsem toho moc nenaspala, i když na to jsem zvyklá, tak tři hodiny spánku od 2:00 do 5:00 na mě byly dost silně vidět. Už jsem si myslela, že se na to všechno můžu vykašlat a v okamžiku, kdy jsem slyšela budík, chtěla jsem se otočit a spát dál. Bohužel problémů už, co se týče omluvenek, mám dost (i když jsem v tom skoro nevinně, ale o tom zase jindy). 

V tento den jako naschvál jsem si pospala a nestíhání bylo jasné. Místo 5:0 jsem se z postele vykopla až v 6:45, nastal problém. Hledat ponožky, nasnídat se a ještě sehnat peníze na autobus a na onu zastávku jsem doběhla za minutu dvanáct.  Zde nastalo další zděšení, dějepis, ze kterého jsme následující hodiny psali, jsem si zapomněla doma, tudíž jsem hodinu a půl proflákala v autobuse, aniž bych se cokoliv naučila. Rozsudek smrti. 

Myslím si, že nejsem jediná, komu nestíhání a silná únava trochu dokáže rozhodit den. Bylo to na mě celkem dost znát. Když jste ve škole zavřený od sedmi tří, tak se vyloženě těšíte na okamžik, kdy zazvoní na poslední hodinu a můžete jít domů...heh, jo, můžete ale taky nemusíte. 

To, že jsem si nechala klíče ve skříňce a kamarádka s druhými odešla, jsem si uvědomila až když jsem držela kovovou kličku. Jo, přesně tak. Na sobě jen mikinu, papuče a batoh. Do toho vědomí, že za pár minut přijede do města mladší ségra, kterou musíte vyzvednout.   A já mám klíčky ve skříňce. 

Jedno jediné řešení na tento problém - školník..který by však musel být ve škole. Druhé řešení - dílna základní školy, která je propojená s gymnáziem...zavřená ovšem. Heh, tak jsem sebrala všechnu odvahu a šla za třídním. Jak jinak bez úspěchu. Zachránila mě až uklizečka, která díkybohu našla ve školníkově dílně pilku na kov. A pak jsem deset minut pilovala pilkou zámek zatímco se na mě chodili dívat kolemjdoucí učitelé. Zámek byl pryč, místo odchodu o půl čtvrté, jsem odcházela ve čtyři. Ach bože, jak já byla ráda, že jsem venku. 

Přišli jsme opravdu přesně na vánoční kamion, skoro na minutu. Sestra byla spokojená, já si konečně mohla v klidu sednou a užít si alespoň ten pěkný příjezd kamionu -  protože nervy na to se tlačit dopředu, tak to promiňte, na to bych neměla. Prostě šílenosti, raději se tomu vyhnout okruhem. Maminky, co se snaží své děti, co nejvíce protlačit, tatínkové, co vám dupou na nohy, a všude zakopáváte o děti. Nenene, hezky od toho dál. 

Takový drobnosti, ale jak jich má za ten den člověk dost. Na konci dne jsem se teda ještě dozvěděla, že v pátek máme znova na sedm místo na devět, ale to už nějak člověk ani neřeší. Pevně věřím, že jste měli lepší den než já. Ovšem člověk to musí brát pozitivně, byla to daň za všechny ty nádherné dny, co prožívám.  Na závěr přidávám reakci mé kamarádky, se kterou skříňku sdílím, myslím, že její zjištění bylo více měně dost čekané.