Víte, já nejsem člověk vyloženě založený na sport. Za svůj život jsem vystřídala docela dost sportů a nějakých aktivit. Přes ty klasické jako florbal či obyčejný tanec, tak přes ty méně klasické jako například požární sport (u kterého jsem teda vydržela dodnes). Avšak když mám nabídku jít do něčeho, co jsem nikdy nedělala, pravděpodobně mě nikdy neuslyšíte říct ne. No,  a takhle nějak jsem se dostala do plastové kanoe a s pádlem v ruce.

Plány domluvené, vlaky zarezervované a věci pobalené. Můžeme vyrazit.

Cesta do České Třebové klidná, cesta do Prahy též. Tam ovšem začala ta správná sranda. Pro mě je Praha úplně španělská vesnice a cokoliv s Prahou jde mimo mě.  Moje první zkušenost s tímto městem byla docela zajímavá. Při čekaní na naše drahé polovičky jsme stáli venku, když oba přišli, sundali si batohy, tak se ozvalo jen malé křupnutí a následný pád batohu na zem. Prostě spadl batoh, no a co? No to bychom v těch batozích nemohli vést několik flašek. Když jsme vzápětí uslyšeli praskutí skla, jen jsme se modlili. Naštěstí to odneslo obyčejné frisco a samotná taška - ale stále - s jedním uchem se stále cestovat dá. (To jsme ještě nevěděli, že o pár hodin později praskne i to druhé ucho.)

Nevadí, rychle jsme zmizeli a s lehkým závanem alkoholu jsme šli na vlak. 

Ovšem při čekaná začala to pravá sranda. Jenom jsme s očekáváním sledovali, jak rychle skáče zpoždění našeho vlaku a jelikož nás dost tlačil čas, zbývalo jen doufat, To jsme ještě netušili, že z původních dvaceti minut bude zpoždění hodina. Každopádně i to jsme zvládli a ještě před třetí seděli už v těch plastovejch banánech.

Adaptovali jsme se rychle a vyjeli během pár minut. I když jsme holka z vesnice, nedopustila jsem, abychom se překlopila, protože představa ryby, nebo něčeho jiného, že se mě dotkne -  to děkuji, ale neeee. První den a prvních deset kilometrů nebylo nic hrozného a v docela pěkném čase jsme byli už v campu. Samozřejmě žízeň veliká a stejně tak únava. Dalo se pár piv, výšlap k Rožmberku, a co by člověk nečekal, zalehli jsme třeba ještě v deset. Jet v doprovodu učitelů, patrně by z nás byli nadšení.

 V úterý nás čekalo něco horšího, nejdelší úsek Vltavy, dvaadvacet kilometrů. Vyjížděli jsme hned po vyspání, něco do sebe hodili a v devět už byli na vodě. Tenhle úsek jsem si užila asi nejvíce.

Ve většině jsme projížděli nádhernou krajinou lesů a nikde nikdo, jen my, neskutečné ticho a lesy. ´Dejme tomu, že jsem z Moravy a Vltavu jako takovou jsme viděla jen přímo z Prahy, no -myslela jsem si, že Vltava je teda trochu větší řeka. Byla jsem docela ráda při zjištění, že voda mi bude tak po kolena. Při cestě  jsme hnali jak draci, čekali nás další jezy, oběd někde v campu  a kolem třetí přijížděli už do campu před Českým Krumlovem.

.

Teď jsem si tak vzpomněla na slova mladého kluka, co s námi cestoval ve vlaku - pokud chceme navštívit Krumlov, ať jdeme ráno, odpoledne je to Japonsko. Heh, bohužel můžu mu dát za pravdu. Procházeli jsme Krumlov a byla jsem překvapená, jak celé město vypadá. Nápad na výlet i pro vás!

Kromě strašných lidí z Japonska a z těchto zemí, tak to bylo opravdu nádherné. Jsem člověk, co miluje hrady a zámky, zajímá se o historii a procházka po takto starém městě, kde se mísí spousty stavebních slohů, bylo jako procházka do Ráje. Při západu jsme odcházeli zpátky se vyspat a tak nějak si uvědomovali, že nám zítra tato cesta Po stopách Rafťáků končí.

Ve středu závěrečných 17 kilometrů, který snad nejkratší, jak rychle ta cesta utíkala. Ruce boleli, čas nás tlačil. Opravdu překrásné na tomto dni bylo to, že jsme jeli de facto přímo pod ulicemi Krumlova, pod zámkem, mělo to své nádherné kouzlo. Po třetí už jsme byli naloženi báglama a posedávali jsme u zastávky. Deset minut do odjezdu. Bavíme se nad výletech, přemýšlíme o cestě zpátky. Osm minut před odjezdem. Z hospody naproti vychází starší pán:

"Rovnou ty stany můžete rozložit, tady jezdí autobus jen přes školu."

Vše bylo dobré, protože další zastávka byla 200 metrů, nakonec ani spěchat jsme nemuseli, možná díky nehodě, která se tam stala asi pět minut než jsme tam dorazili, se autobus zpozdil natolik, že jsme se ještě i stačili rozdýchat. Nasedli jsme na autobus a jeli. Bohužel za to, že jsme stíhali na autobus, tak bohužel jsme nestíhali na vlak. Člověk by nikdy netušil, jak chaotické může být nádraží, které je ukryté za parkovistěm k obchodnímu baráku. Řekněme, že jsme nasedali za pět minut dvánáct. Čtyři hodiny uběhli jako voda, hráli se karty, já se vztekala, jak mi to nejde. Dopilo se poslední pivo, no zkrátka už jsme se všichni těšili na měkkou postel a pivo za dvacku. Dohodli jsme se všichni na jednom - příští rok znova.