Sedm dní ráje
středa, srpna 29, 2018
Zdravím v posledním týdnu prázdnin! Bohužel už se nám to hodně blíží a je to jen počítání minut do 3. září,, kdy asi většina odejde do školy, ať stále na základní, nebo třeba do prváku na střední. Není mi deset a s přibývajícími roky už nejsou moje prázdniny jen válení doma, běhání po venku a hraní na počítači. Dejme tomu, že jsem tak 90% prázdnin byla zavřená v hospodě na brigádě a nebo jsem prováděla lidi na nedalekém hradu. Avšak minuly týden konečně nastal týden, na který se u nás v rodině těší snad nejvíce mamka - na sedm dní jsme sbalili kurvy a vyjeli na dovolenou..
Asi od tohoto článku nečekejte nějaký plnohodnotný, určitě tu ale narazíte na spousty fotek. Naší cílovou destinací bylo Chorvatsko, nebo spíše nakonec to Chorvatsko vyhrálo, protože ještě tři dny před tím jsme pořádně nevěděli kam. Jelikož táta je přímo vystrašený z výšek, tak samozřejmě letadlo nepřipadalo v úvahu, takže jsme vydali na dvanáctihodinovou cestu dodávkou. Cesta tam parádní, defacto jsme se probudili a byli na místě, ovšem ta cesta zpátky...ach ta cesta zpátky.
Sedm dní, kdy mě nebudil žádný budík do práce, mohla jsem si spát až do jedenácti (taky spala) a dlouho do noci jsem vysedávala u skleničky vína a koukala na film. Aby to nebylo málo, konečně možnost se pořádně opálit, jako blondýna to mám trochu těžší v Čechách. Splnilo se mi všechno a ještě jsem si domů dovezla minimálně deset kousanců od komára.
Byli jsme ubytování v rodinném apartmánu, kdy spolu s námi byli ještě dvě rodiny v patře nad námi. Překvapila mě ta jižanská pohostinnost. Téměř ihned nás paní zavolala na kafe, na rakiju a na spousty ovoce. A pro mé příští já - nechtít rakiju! Je to slivovice, snad stoprocentní, a navíc vám to nalijí do skleničky na whiskey. No, tak alespoň jsem poučená.
Nejkrásnější na tom ale byla vzdálenost od moře, byla jsem zvyklá tak na 200 metrů, ale tohle bylo opravdu tak deset kroků a už jsme byli na pláži, kde bylo minimum lidí a spousty věcí k obdivování pod vodou. Hvězdice, mušle, barevné korály. A krabů tam bylo taky požehnaně. Jsou to krásné potvory dokud si na jednu z nich nesednete. Opět zkušenost do příště -hlídat si místo, kam si sednu. Nemusím říkat, že mi ten týden utekl jako voda, no a teď k té cestě zpátky.
O Chorvatsku se ví, že tam jezdí většina lidí a taky je to pravda, ovšem nikdy jsme na cestě zpět nepotkali tolik lidí jako právě tento rok. Čtyři hodiny ve frontách a mohlo to být horší, kdyby taťka nebyl kamioňák a neřídil se pravidlem - "jak vy, tak já!". Zkrátka kde cesta nebyla, tak si udělal. Dojeli jsme zničení a unavení ještě na den dopředu, ale je ironie, že jsem si tam odpočinula před školou a posledním týdnem školy.
0 komentářů